Byl to šedivý večer a Jake se znuděně díval na televizi, když vtom uviděl něco zvláštního. Něco, co ani nedokázal pochopit. Na televizi se objevil podivný text. Jake si 
toho zprvu moc nevšimnul. Jenom se mu do paměti vyryla čísla "333-333-333". Pak jednoduchý text "YOU WILL SEE SUCH PRETTY THINGS"
Jake se ani nezmohl na pohyb, na vydání jediného zvuku, jenom bez dechu sledoval tu temnou obrazovku a poslouchal tu podivnou hudbu.
Najednou sebou škubnul. Na obrazovce se objevila podivná hlava, trochu se pohla a opět zmizela.
A znovu ty podivné řádky. Tentokrát už si to zapamatoval celé; "WE PRESENT A SPECIAL PRESENTATION". Nedokázal pochopit proč, ale přišlo mu to tak
odporné, děsivé, ale přesto to nemohl přestat sledovat. Opět text, který setrval notnou chvíli za doprovodu té mrazivé, děsivé a táhlé, ale přesto tolik fascinující hudby.
A znovu hlava, jako by ji Jake už čekal. Podivná protáhlá hlava, která se otočila dokola, ale tentokrát s tolik vymývačnou a pofidérní hudbou. 
Tyto scény se stále opakovaly, jen text a výjevy hlav se měnily.
Jake to sledoval dlouho do noci, i když by nejraději utekl, schoval se před těmi "pretty things," které se mu stále víc a víc zarývaly do duše; už měl pocit že ho 
začínají ovládat. Sám nechápal proč, ale zvedl se, přešel k televizi a jediným pohybem ruky ji vypnul. Nedokázal pochopit, proč to udělal, ani jak se mu podařilo vstát, 
když už byl prakticky jenom bezvládné tělo s pomalu se jizvící a utlumenou myslí. Svalil se na křeslo a okamžitě usnul.
 Když se probudil, už bylo odpoledne; musel prospat alespoň 15 hodin. Už byl schopen čistě a jasně myslet; při pomyšlení na včerejší večer se ho jímala hrůza a tak
nějak tušil, že ten nepochopitelně nemožný tah, který ho musel stát veškerou psychickou energii, mu asi zachránil život.
 "Na co to myslím, vždyť to musel být jenom nějaký hloupý, neškodný žert," řekl si. Vyšel ven. Nikde, vůbec nikde nikoho neviděl. Ani jeden člověk nebyl venku, i 
když v tuto dobu bývá špička. Jakovi přeběhl mráz po zádech. Opět si to v podvědomí dal dohromady s tím neuvěřitelným programem minulé noci. Rozběhl se. 
Nevěděl kam, ale jako by to měl zakódované v samotném bytí, jako by tomu nemohlo být jinak. Běžel skrz město, potom dál, lesem, až se vynořil u malé budovy. 
Vedle ní stála obrovská věž, nejmíň sto metrů vysoká. Celý objekt byl obehnán vysokým plotem. Jake plot přelezl, ovšem nepamatoval si jak a ani to opět nedokázal 
pochopit. Ten byl totiž tři metry vysoký, zakončený smotkem ostnatého drátu. Dostal se ke dveřím. Byly sice zamčené, ale nebyl problém je vyrazit. Když se Jake 
dostal dovnitř, opět jakoby začal vnímat. To, co dělal předtím, jakoby nedělal on, jako by byl jenom divákem v hlavě. Rozhlédl se. Cítil podivný zápach; nedokázal si 
uvědomit odkud ho zná, byl si jistý, že ho nikdy necítil, ale i přesto ho zná. Kolem viděl spoustu obrazovek a nějaké pulty se spoustou knoflíků. Uvědomil si, že odtud 
se vysílá televize. Na obrazovkách byly vidět výjevy, jaké viděl i onu noc. Strach a hnus s ním zmítali tak, že se sotva udržel na nohou. Musel to nějak vypnout. Ale 
jak? Mysl mu zastíralo opět oni psychické vyčerpání. Zhroutil se na zem. A opět ztratil vědomí.
 Probudil se o několik minut později, opět s čistou myslí. Znova se rozhlédl. Pořád byl v televizní stanici. Zahlédl obraz, tentokrát s nápisem "YOU ARE ILL", rychle 
vystřídaný dalším "WE JUST WANT TO FIX YOU". Čekal další nápor té podivné síly, která mu znemožňovala cokoliv udělat. Tentokrát se nic nedělo. Jake to 
nechápal, ale jakoby se stal imunní vůči tomuhle pořadu. Přešel k pultu a hledal něco, čím by vysílání vypnul. Nic nenacházel a nic se nedělo ani při náhodné 
manipulaci s ovládacími prvky. Po chvíli objevil velké červené tlačítko s nápisem "EMERGENCY STOP". Stiskl ho. Stále se nic nedělo. Jake znova prohledával a 
zkoušel vše v místnosti. Po chvíli si všiml žebříku vedoucí do dalšího patra. Vylezl po něm a dostal se do strojovny. Tam byla na stěně pověšena nenápadná cedulka, 
tak schovaná, že by si jí málokdo všiml, ale Jakovi padla do oka jako první. Byla za sérií vysílacích klystronů, které Jake velkým obloukem obešel. Na cedulce byla 
spousta informací o vysílači, mimo jiné i to, že se jedná pouze o převaděč, beroucí informaci z jiného vysílače, ve Wyomingu. Jakovi došlo, že aby se dostal ke zdroji, 
musí se dostat k onomu vysílači. Ale napřed chtěl nějak zastavit vysílání alespoň tady. Našel těžkou železnou tyč. Přetáhl si konce rukávů přes dlaně, aby si je 
alespoň trochu kryl. Přešel ke klystronům, otočil se k nim zády a naslepo udeřil. Ozval se třesk, praskání a cinkání rozbitého skla a pištění elektrického výboje, které 
velmi rychle ustalo. Jake odhodil tyč a rychle vyběhl ven. U cesty k vysílači stálo auto. Jake nevěděl, čí je, věděl ale, že už ho majitel asi nepotřebuje. Ten snad ani 
nebyl daleko, protože auto bylo odemčené a klíčky byly v zapalování. Pravděpodobně patřilo obsluze vysílače, ta už ale byla pryč. Jake naskočil dovnitř, nastartoval a 
jel. 
 Do města to bylo asi pět kilometrů, Jakovi nedocházelo, jak to mohl uběhnout. Nádrž byla způlky plná, ale i tak se zastavil na nejbližěí benzinové pumpě a 
natankoval. V budově pumpy nikdo nebyl. Nikdo nebyl dokonce ani v nejbližších domech, i když se v některých svítilo a běžela tam televize, teď už zobrazující jenom 
šum. Jake se vrátil do auta, vytáhl mapu aby našel kudy jet a vydal se na víc než tři sta kilometrů dlouhý úprk. Úprk o životy všech ostatních. Po cestě projížděl 
dalšími, zcela prázdnými městy. Po necelých dvou hodinách byl u cíle. Obrovský stožár, držený mnoha lany, se tyčil vysoko nad okolní krajinu. Jaka fascinovala ta 
obrovská výška a byl by se raději vydal k žebříku, vedoucímu snad až do nebe, ale měl daleko důležitější úkol. Vrazil do vysílací budky. Vypadala stejně jako ta v jeho 
městě. Na mnoha obrazovkách bylo vidět to samé. Jaka se opět neujmula hrůza a děs, které mu tento program předtím tolik naháněl. Sám nechápal co se stalo, že 
už se může dívat na ty příšerné výjevy hlav s výrazy strachu, vzteku a udivení. Každopádně ho něco táhlo ven z budky. Vyšel a všiml si dodávky, ze které vedly tlusté 
kabely, končící v malé skříňce hned vedle oné budky. Vyzbrojil se zimním řetězem, který vytáhl z jím odcizeného auta. Pomalu přešel k dodávce a prudce otevřel 
zadní dveře. Celý ztuhl, když spatřil šedivý, zašuměný ovál. Ten se otočil a Jake viděl, že je to jedna z hlav, která se objevovala v "programu". Spíš instinktivně začal 
do této hlavy mlátit řetězem. Ta se k němu chtěla přiblížit, ale každá rána, kterou jí zasadil, ji odhodila zpátky. Po několika sekundách boje hlava najednou v obláčku 
dýmu zmizela. Jake, uplně vyděšený a překvapený, se jen posadil na zem. Hlavou mu běžely myšlenky, které ani nedokázal uchopit. 
 Po chvíli ze zvedl a vešel do dodávky. Byl tam jediný monitor, na kterém běžel "program". Celé to bylo ovládané z jednoho počítače, takže stačil stisk jednoho 
tlačítka a "program" po celém státě byl ukončen. Jake pátral dál v počítači a nalezl to, čeho se obával. Toto nebyla jediná dodávka, jsou rozmístěny po celých 
Státech a vysílání bylo tedy plně pod kontrolou oněch "pretty things". To si alespoň Jake myslel do doby, než nalezl další informace v počítači. Za vším stál jediný 
člověk. Jozef Bogin. Jakovi takové jméno nic neříkalo.
"Američan? Asi ne. Němec? Stěží..." říkal si. Ale kromě tohoto taky našel něco dalšího. Adresu, kde přímo sídlil Mr. Bogin. Místo, kde to celé začalo a kde to, jak 
Jake doufal, taky celé skončí. Nebylo to ani tak daleko, takže Jake znovu naskočil do auta a jel. 
 Po chvíli dorazil. Na místě byla jen malá budka asi 2x2x2 metry. Jake vystoupil a přešel k té boudě. Dveře nebyly zamčené, Jake tedy vstoupil dovnitř. Ucítil ten 
podivný zápach, tak známý i neznámý zároveň, který cítil u obou vysílačů, i v dodávce, kde se poprvé setkal s "pretty thing". Byl tam jen žebřík vedoucí přímo dolů. 
Jake se po něm vydal...